Veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest... Aneb jehněčí kýta osm hodin pečená.

Není nic lepšího než pomalu pečené maso. A není nic báječnějšího než, když vám žena nechá na Boží hod vánoční kus jehněčí kýty v ledničce.

Jehněčím kýtu jsme připravovali podle staročeského receptu, který naleznete na tomto webu. Inspiraci k omáčce gravy pochází od mé kolegyně, která se jí (doufám) právě někde krmí a zakusuje k tomu celého krocana. Protože však recept nedodala, byl hlavním zdrojem tento videopostup. Užijte si výsledek s bohatou fotogalerií.

 

Kýta šla, jak je jejím dobrým zvykem, na pár hodin do olivového oleje, česneku a tymiánu (sůl a pepř samozřejmě hraje svoji roli). Bohužel jsme neměli čerstvý, což je výrazná ztráta na chuti a vůni. Jehněčí si odpočinulo asi dvanáct hodin.

Naložená jehněčí kýta

Gravy v akci a růstu

Omáčka gravy se dělá ze všeho toho dobrého, co zbyde, tedy z výpeku, asi dvou lžic mouky, vývaru (nechemického, jehněčího) a trošky vína. V mém případě ještě s trochou cukru. Sůl a pepř jsou na této párty vítány. A pak je dlouhou vyvařovat a odpařovat. A dochucovat až na konci. Zvláště pepř má báječnou vlastnost projevit se na úplném konci. A vínem se musí šetřit. Moje maličkost tam nalila deci a pak jsem bojoval s nakyslou chutí až jsem rezignoval a přidal trochu cukru. Oboje by tam vlastně být nemuselo.
Postup - vypečený tuk se zahustí s moukou na mírném plameni. Když to zblátovatí, přidá se vývar (asi 2-3 deci) a zbytek výpeku. A pak se odpařuje za neustálené míchání. Když do toho nepřidáte moc vína jako já, pak stačí počkat na tu správnou konzistenci, jinak je třeba trochu čarovat.

Eva pomohla s porcováním aneb anatomie v praxi.

Samotná příprava jehněčího je prostá a další recept potvrdil, že v jednoduchosti je krása a chuť. Kýta se opráskne na hlubší pánvi, aby se zatáhla. Pak jsem ji znovu posolil a potymiánoval. :-) A pak putovala na takovém roštu (obrácený koš na těstoviny) do trouby. Nutno uvést, že pod roštem se nalézala vetší miska, ve které bylo půl hrnku vody. Trouba byla vytopena na něco málo pod sto. No a protože už byly dárky rozdány, tak se šlo spát (strach mi nedovolil, takže budík jsem měl na třetí hodinu ranní - zcela zbytečně). 

Omáčka Gravy

Staročeské jehněčí

Jehněčí kýta

Jehněčí nakonec putovalo z trouby kolem deváté, bylo svěží, jemné, šťavnaté a rozsýpající se. Nastala fáze ladění omáčky, která sama o sobě zabrala necelou hodinu, což, přiznávám, nebylo složitostí receptu, ale vlastní snahou experimentovat. Naštěstí jsem nemusel porcovat, protože na pitvání má diplom Eva. A jak se ta medicína hodí.

Zvolna tekoucí hustá a voňavá omáčka gravy dopadající na brambory.

Když jsem si užil fotografování s tekoucí gravy omáčkou, což byla ta část, kterou bychom mohli nazvat poněkud kvaltující, celé se nám to usadilo na talíři přesně tak, jak je vidět na poslední fotce. Poslední kousky masa cestovaly k rodičům, aby taky ochutnali, co jsme vyrobili. A samozřejmě - ty úžasné brambory připravila Eva.

Finální produkt - jehněčí pečeně s omáčkou gravy a bramborem.

Salát s pečenou cibulí a parmazánem. (Aktualizováno.)

Je to hlavně zásluha Evy, že jsme si tuhle dobrotu tak rychle zopakovali. protože vše podstatné je popsáno níže, přikládáme fotky s konstatováním, že s rukolou to je FAKT mnohem lepší. Nové fotky se snad budou líbit zase vám všem.

V hlavní roli rukola a cibule.

Ve vedlejší roli LAVMI

A je na stole - rulola s pečenou cibulí.

Jediný problém je, že jsem fotil (a pak jedl) tak rychle, že se mi nepodařilo udělat hezčí fotky. :-(

Primitivní a úžasný recept je - vem půl kila malých cibulek, nech je péci s 5 lžicemi olivového oleje asi 40 minut na 190°. K výpeku dej balzamiko, ochuť tím salát (lépe rukolu). Salát vyskládej, cibulky doprostřed a na to celé hoblinky sýra (parmazán). Je to české, dobré, víceméně lehké a k užrání. Přikusovali jsme chleba. Za inspiraci děkujeme knize Recepty z farmářského trhu 1. díl.

La Bohème: Liberec na talíři

Pro Liberec mám slabost. A mám radost, že v něm existují restaurace jako je La Bohème. Protože prohlubují tu slabost i tu radost.

Restaurace je na výhodném místě naproti Severočeskému muzeu, v té části Liberce, kde je možné jen chodit a obdivovat vily se svými sochami a zdobenými fasádami. Konečně zámeček Severočeského muzea si v tomto prostředí nezadá.

Severočeské muzeum, Liberec (foceno od vchodu do restaurace)

La Bohème nabízí 4 chodové menu, kterému jsme prostě neodolali a vzhledem k tomu, že jsme si posunuli oběd na třetí hodinu, ani jsme nezvažovali alternativu. Ne nadarmo se říká, že hlad je nejlepší kuchař.

Následující záběry hovoří samy za sebe. Předkrm byl zajímavý, chuťově navnazující, zajímavě servírovaný a konečně kaše (pardon, pyré), na které byly ryby podávány, vhodně doplňovala celkový dojem. Polévka byla ještě větší radostí. Byť nepreferujeme hrnečky místo misky nebo talíře, fór s kapučínem z polníčku s česnekem má svoji logiku.  A navíc samotný obsah neměl chybu. 

Kapučíno (bez kofeinu)

Rybí trio

Hlavní chody byly charakteru ryze českého a upřímně řečeno byli jsme tomu rádi. Výhrada na rozlišovací úrovni byla jen směrem ke kachně, která si zasloužila trochu více šťavnatosti. Knedlíček bezchybný. Nicméně jsme prostě rozmazleni z penzionu Bohemia... Telecí řízek byl bezchybný, salát příjemně dochucený. Dcera zůstala u svých tradičních "suchých" špaget, které nebudeme komentovat. :-)

Telecí řízek

Kachna...

Zákusek byl opět přehlídkou moderní kuchyně a servírování. A byl natolik dobrý, že jsme se o něj rozdělili s kocourem v botách a poníkem (ano, chodíme také do McDonaldu). 

Dojem v restauraci ovlivňuje obsluha a prostředí. Obé je v této restauraci prostě příjemné. La Bohème není určitě luxusním podnikem, ve kterém by se člověk cítil sešněrovaně a hlídal si v každé minutě lokty u těla. Obsluha byla profesionální a milá. Takže ano, do téhle restaurace vyražte, budete příjemně překvapeni. Nabízím odkaz na celý jídelní lístek. A já se někdy musím vrátit do svého dětství a navštívit Zlatého Lva.

Český Krumlov

Spíš než ucelená recenze bude tento příspěvek spíše vzpomínkou na Český Krumlov s několika gastro poznámkami. V Českém Krumlově se o svoji propagaci (efektivně) starají tři podniky, ten čtvrtý těží z návštěvy Zdeňka Polhreicha a již klasické scénky s rozdáváním „čínského“ jídelního lístku. Tedy Šatlava, Maštal, Latrán a konečně Papa´s Living Restaurant (kde jsme nakonec vůbec nebyli). 

Zámek Český Krumlov

Šatlava je staročeská hospoda s dlouhou frontou turistů před dveřmi. Rezervace nutná. Bohužel odpověď na rezervaci mailem nám přišla až poté, co nás vrchní ubezpečil, že pro nás místo nemají a do podniku vtrhla skupina asi dvaceti trochu nervózních Asiatů (nutno přiznat, že jsem objednával docela pozdě). O kousek dál, pod informačním centrem (ve kterém nepřijímají platební karty) se nachází podobný podnik jménem Maštal se servírkou, která nás opět ubezpečovala (kolikrát jsme to už zažili), že v tomto podniku fakt umí všechno. Takže jsme sáhli po jídelním lístku, který byl prostě odpudivý (a odmítám si připustit, že to byl záměr), a zvolili jsme tesařskou krkovici a panenku na pomerančích. Dostali jsme tzv. český standard. Tedy poměrně dost masa a univerzální oblohu na prkénku. Zeleninový salát, který jsme si dali navíc, byl sice ochucen, ale to jsme poznali, až když jsme se projedli na samotný konec. Maso nebylo rozhodně špatně upraveno, krkovice byla šťavnatá, jen to dochucení bylo trochu navíc. Omáčka mdlá a cibulky to moc nezachránily. Rozhodně krenex, hořčice nebo kyselé okurky byly výraznější než cokoliv jiného a prostě to byla krkovice na grilu. Eva si pro změnu stýskala po zapečeném pomeranči, protože ten její prostě byl taky tak trochu mimo a chuť pomerančů v omáčce přerazilo chilli. Takže zážitek taky poněkud mimo.

Latrán pro mě byl výzvou. Třetí restaurace, ve které školil Z. Pohreich a kterou jsme navštívili. A rovnou přejdu k závěru – jejich domácí tiramisu je fakt úžasný zákusek, který je lehký a prostě akorát ve všech směrech. Špagety pomodoro byly také al dente a chuťově tak akorát. Samozřejmě, omáčka byla z rajčat J. Když jsme připočetli i milou obsluhu, která již 1000krát říkala své kolegyni, že má nabízet parmazán (a ona nám ho zase nenabídla), a krabici s hračkami, měli jsme vážného kandidáta na středeční oběd. Bohužel, tato volba se neukázala jako příliš šťastná...

Špagety sice byly pořád na skus. Ale jinak carbonara zcela sýru prostá? OK, neplavaly ve smetaně, což je určitě dobrá zpráva, ale bez parmazánu to prostě byly uhlířské špagety jen se slaninou a vajíčkem. A protože opakování je matka moudrosti, tak ani tentokrát nám parmazán nabídnutý nebyl. Pizza Margherita je klasika a určitě je třeba ocenit čerstvou bazalku, ale už jsme zažili určitě lepší. Dodnes vedeme decentní spor, zda na pizze byla mozzarella či nikoliv. Protože líná huba holé neštěstí, byla se drahá polovička poptat v kuchyni. Mimochodem během oběda byla přítomná i paní šéfová. Tak určitě to je mozzarella, ale prodává se v blocích, proto žádné bílé terče, tak zněla odpověď. Tak nevím, ale ptám se, jestli se nákupem průmyslové mozzarelly v Makru trochu neztratí atraktivita toho jídla (byť je to nepochybně výhodnější - levnější)… Obrázek samozřejmě přikládáme. Rozhodně se potvrdilo, že vzhled prodává. Nakonec se v prožitku připojila i relativně dlouhá doba čekání na placení a chuť na ten báječný dezert byla ta tam. Obědy prostě u Latránu moc nezvládají, příště bychom tam šli jen mimo špičku. 

Pizza, Latrán

Český Krumlov je bezpochyby kouzelné a pohádkové město. Image mu ale trochu kazí hloupé zážitky například v podobě zmrzlinářky, která odmítne natočit malou zmrzlinu, protože „to nejde“ nebo vstupné do zrcadlového bludiště, které se vybírá i od jednoletých dětí (logika na principu chodí – platí). Tak nějak nevím, ale tohle mi v pořádku nepřijde.

Na druhou stranu jsou v Krumlově místa, která vyloženě potěší. My jsme si moc odpočinuli v milé kavárně na Široké ulici, kde dělají moc dobrou fair trade kávu Puro (jejich domácí zákusky, které již od pohledu vypadaly nezapomenutelně, jsme bohužel objevili až při odchodu, ale rádi se sem na ně příště zajdeme) a poprvé v životě jsme si vypili kávu u desky koncertního půlkřídla, které tu měli jako jeden ze zajímavých koutů na sezení, a koupili si krásnou grafiku v galerii moderního umění v ulici Dlouhé. No a příště musíme zkusit Papa´s!

Hotel Merlot, Louny: Kouzelník králem

První zastávka na naší týdenní cestě je za humny, tedy v Lounech na doporučení kamaráda se nemůžeme nestavit v hotelu Merlot, jehož kuchyně by měla být vyhlášenou. Návštěva tohoto podniku je opravdu radost, byť jen obdivnou tzv. „slintající“ recenzi nečekejte.

Ale postupně. Sympatický podnik hned za městskou branou sice nedisponuje parkovištěm, ale od sídliště je jen pár kroků, takže žádná tragédie i pro cestovatele. Restaurace není nikterak velká, nám se moc líbilo její nafouknutí pomocí stolečku pro dva za oknem. Myslím, že v těchto měsících a za letních večerů skvělý nápad. Servis byl příjemný a milý, konečně v půl druhé jsme asi byli poslední obědoví hosté.

Jako obvykle jsem si vybral o kapku hůř. Olivová tapenáda s domácím chlebem byla na můj vkus málo výrazná, byť potěšila určitě víc než standardní sada předkrmů. Zmínku s velkým Z si však zasluhuje domácí, úžasná fazolová polévka, která i z fotky, myslím, dokazuje, že stála „za to“. A to píši s vědomím, že luštěniny jsou z mé strany podrobovány zevrubnějšímu zkoumání než jiné potraviny.

Neodolali jsme obědovému menu v podobě vepřového na šalvěji se šťouchaným bramborem a tresce na pečených rajčatech.  Treska ozvláštněná grilovaným citronem byla opravdu velmi chutná. Servírování jídla na úrovni. Problém byl trochu s vepřovou. Pochvalu zaslouží skvěle ochucené brambory, ale už ne maso. Bohužel vepřový plátek byl tuhý, a byť šalvěj evidentně nechyběla, samotná chuť již ano. Kdybych chtěl být ošklivý, psal bych něco o školní jídelně, ale zas tak hrozné to nebylo, jen nám to bylo trochu líto.

Ta lítost netrvala dlouho. Respektive jen do doby než obsluha přinesla domácí meruňkovou zmrzlinu a domácí meruňková zmrzlina nám dala zapomenout na všechna drobná příkoří. Ponořena do nízké hladinky ovocného sirupu dávala báječnou vyváženou chuť, která byla osvěžující a velmi plná. Zmrzlina za 55 korun nemohla nenavodit vzpomínku na pětidolarovej šejk z Pulp Fiction, ten za to taky stál… Závěrečnou kapkou byla káva, která odpovídala dosavadní úrovni, voda z vodovodu obsluhu taky nezarazila. A navíc lžičky v podobě čtvrťových not se nám prostě líbily.

Závěr? Sem se rádi vrátíme. Stačí to? Nám ano.

Penzion Bohemia, Dubí: Takový český ráj

Neleží na mezi Turnovem, Jičínem a Novou Pakou (i když ten také stojí za návštěvu), ale na kraji Dubí, na nechvalně proslulé silnici, po které před dokončením dálnice byl provoz hustý tak, že i prostitutky musely stát hustě za sebou, aby jste je v tom provozu viděli. Penzion Bohemia sice působí trochu opuštěným dojmem, což umocňují opuštěné benzínky, chodníky a opuštěná mega tržiště s tisíci sádrovými trpaslíky, ale myšlenka na jeho návštěvu by nás rozhodně neměla opustit. Jídlo, které zde nabízí šéfkuchař Zdeněk Krejčí by jedna postava ze seriálu „Jak jsem poznal vaši matku“ označila bezesporu za „legendární“.

Ale postupně. Penzion je vybaven parkovištěm s několika záludnými sloupky, které už nalakovali vlastní barvou předcházející řidiči, na kterém nebývá problém najít místo. Kolem domu projdete kolem několika kritizovaných a ne moc vkusných sošek kuchařů a usedáte v čisté, ne příliš velké restauraci, která svým vybavením nevybočuje z českého lepšího průměru. Netradiční jsou snad jen lavice a to, že většina stolů pohodlně pojme šest zákazníků. Jídelní lístek není na hodinové studium, Krejčí se drží Polreichových rad a nabízí skutečně jen dvě stránky jídel, což vůbec není na škodu.

Lákadlem k mé poslední návštěvě byl facebook, tedy publikované fotky nových jídel a ať si kdo chce co chce říká o fotkách jídel v obvyklých čínských jídelních lístcích, ono to asi trochu funguje. Těšil jsem se na filety z uzeného pstruha s bramborovým salátem (předkrm) i na vepřová líčka, která jsem ještě neochutnal. O přemlouvání rodiny nemluvím, protože skutečně nekladly odpor (ano, ženy – tedy žena a dcera). Během poledne není zrovna Penzion Bohemia prázdný podnik, takže jsme se u stolu seznámili s dalšími strávníky a na jídlo jsme také čekali o chvíli déle, než bývá obvyklé, ale v limitech tolerance pro plnou hospodu. Předkrmu se dalo vytknout jediné – byl relativně velký, takže některým může klidně nahradit hlavní jídlo. Domácí pstruh (udí se na místě, pstruzi jsou také z místních sádek) byl jemný, nepřesolený a doplněný lehkým bramborovým salátem zcela popírající definice těchto salátů z nejrůznějších prodejen či občerstvoven.

Hlavní chod bylo pokračováním příjemného začátku. Domácí žemlové knedlíčky, jejichž kvalita mi není neznámá, nezklamaly. Pravou bombou však byla vepřová líčka, která se skutečně rozpadala, když se na ně člověk jen špatně podíval. Dcera do sebe cpala kuřecí řízek doplněný hranolky, které pěkně prosím byly z brambor. No a má drahá polovička oceňovala knedlíky plněné uzeným, které preferovaly spíše maso než těsto, což bohužel také není obvyklé. Jen tu křupavou cibulku jsem musel dojíst. Na zákusek nedošlo, protože by hrozilo roztržení žaludku. Nápoje odpovídají standardům, na hodnocení piva si po jednom malém netroufnu, ale i ten Budvar mi zde moc chutnal.

Co vytknout? Nic zásadního. Restaurace je v penzionu, takže na toalety se dostáváte trochu komplikovaněji, ale nic strašného. Prostředí je čisté, obsluha milá a pan kuchař rád přijde mezi hosty. Neutratíte tu majlant – dobroty z české kuchyně pořídíte kolem 120 korun. Ve srovnání s Prahou a nabízenou kvalitou to je zadarmo. A v Teplicích je stejně docela těžké najít slušný podnik.
Zákazníků si váží, na dotazy i na facebooku odpovídají a web je aktuální. A když přijdete častěji, dostanete slevovou kartičku. Jako my! J

Prostředí - OK

Obsluha - velmi dobré

Jídlo - perfektní

P.S. Fotky dodáme později.

Web: http://penzionbohemia.eu/

Karlovarský KVIFF objev: rybí bašta "U KAPLIČKY", Tašovice

Tak tahle restaurace si zaslouží velkou pozornost a pochvalu. Vizitky má sice beznadějné, ale poměr cena výkon je naprosto luxusní. Navíc pouhých šest kilometrů od Karlových Varů to je vážná alternativa vůči všem promenádním a předraženým nabídkám. Základem jsou čerstvé suroviny, zejména ryby.

Opravdu musí mít hospoda na venkově jenom hotovky?

Restaurace je částí nenápadného rodinného domku, který od okolních odlišuje vývěsní štít a zavěšený jídelní lístek. Speciality - maso na grilu a ryby. A první šok? Halászlé. Upřímně řečeno halászlé jsem neměl léta a tu polévku miluji. A staročeská rybí polévka (se zeleninou). Eva si ji dala a konstatovali jsme, že to je recept, podle kterého děláme naši vánoční rybí polévku. Jinými slovy skvělé. Ryby tvořily skutečné součást polévky, ne jen její vůni. Koření, konzistence, barva, vůně všechno tak jak má být. A to zapomínám na předkrm. Absolvoval jsem rybí karbanátky, kterých bylo ve slibované asi desetidekové porci šest... Ty  sice mohly být trochu výraznější, ale v zásadě žádný průšvih, naopak.

Karbanátky rybí, i tu českou "oblohu" bych jim odpustil.

No, prostě na to, že jsme jeli na tatarák (ke kterému se ještě dostaneme), určitě skvostný začátek. Obsluha navíc velmi otevřeně přiznala a označila ryby, které jsou čerstvé a které nikoliv. Samozřejmě jsme si lososy a platýze odpustili, byť nám bylo řečeno, že tyto ryby jsou chlazené, ne mražené. Ale riskujte to... Hlavní chod: štika, sumec a v neposlední řadě již zmíněný tatarák. Stručně - sumec s fazolovými lusky, slaninkou a smetanou úžasný. Šťavnatý, chutný, zelenina akorát, příloha naprosto zbytná. Štika na bylinkách byl bohužel černou ovcí, ale ostře. Pan kuchař na ni zřejmě pozapomněl, takže vyrobil rybí mumii vzezření, chuti i vůně. Pražená štika, kterou ani šťouchané brambory nespasily. No, ještě, že svátek Mistra Jana byl až druhý den, jinak bych to snad přičítal pietě...
Naštěstí Petra prozřetelně obětovala valnou část  svého tataráku, který dorazil s náloží poctivých topinek. Přiznám se, že jsem poněkud nedůvěřivý k tomu, když mi někdo tatarský biftek namíchá. Přijdu o ten rituál, který mi poprvé ukázal můj strýc a to je mi líto. Nicméně v tomto případě musím udělat výjimku a přiznat, že TENHLE tatarák byl namíchaný skvěle, konzistence byla příjemná a nemohl jsem si na nic stěžovat.
Poslední tečkou byla káva, která opět velmi příjemně překvapila a doladila příjemný zážitek v podniku, který navíc přidával ten dílek domácí atmosféry, který tak moc přispěl k velké pohodě. Poměr cena a výkon - pecka.

Velké poděkování patří Petře, která nás zachránila z centra Karlových Varů, odvezla a ukázala nám tuhle oázu dobrého jídla. Děkujeme!

P.S. Na četné žádosti: nejlepší zmrzlina je točená v cukrárno kavárně v budově vřídla - smetanová. Kafe v restaurantu Černý orel rozhodně nepít!

Restaurace a hospody v Podkrkonoší a Krkonoších

Přes evangelizační činnost Zdeňka Pohlreicha je jídlo v restauracích stále definováno ekonomickou silou strávníků a zakořeněnou snahou platit za "amarouny" co nejméně. Pár tipů, zkušeností, zklamání, ale i nadějí z jednoho prázdninového týdne tentokrát hlavně v mém rodném kraji.

Hotel Filip  - bacha na sůl

Po příjezdu do Jičína jsme bohužel byli negativně zaskočeni uzavřenou restaurací U dávných lásek a začalo horečnaté hledání dobré restaurace. Nakonec vyrážíme (s dcerou i maminkou) kousek za Jičín do tříhvězdičkového venkovského hotelu Filip, který nám není neznámý. To, že se vracíme je způsobeno velmi milým a uklidňujícím prostředím s hezkým výhledem a tím, že si nepamatují žádné hrůzné gastronomické zážitky. Naopak. Protože tohle není recenze s detailní recenzí (dočkáte se), tak jen telegraficky. Lambrusco měli (tedy maminka a žena spokojeny). Interiér moderní a podle mě příjemný. Ocenění si rozhodně zaslouží dětský koutek, který zabaví potomky, než dorazí jídlo. Jídelní lístek přečtitelný, ale kuchyně od Aše až k Tatrám. Obsluha, poté, co jsem ji donutil, radí panenku a přiznává, že losos je mražený. Polévka - rajčatová je báječná a její příprava skoro dává člověku pocit, že ji kuchař skutečně připravoval po objednávce. Další jídlo už tak slavné není. Panenka je beznadějně přesolená, brokolice se sýrem taktéž, lososa není třeba komentovat, byť na mražený základ dopadl relativně dobře.
Tedy budeme hledat dál, ale dojet do hotelu Filip a spojit svůj pobyt s wellness aktivitami není žádný průšvih. Zvláště, když si uvědomíme, že Český ráj je kraj, který mnohým podnikatelům evokuje možnost rychlého a snadného oškubání vše akceptujících turistů.

Březka - venkovská žeberní klasika

Miluji venkovské hospody. K našim nejmilejším zážitkům patří hospoda na Vysočině, kde paní hostinská vynesla mísu úžasné domácí nudlové polévky na zahrádku a stačilo to k zážitku na celý život...
Druhý den po celodenním programu ve Šťastné zemi (langoše a párky) jsme zajeli na večeři do Březky (u Libuně), protože nás místní podnik atakoval na serveru restaurace.cz. A vyplatilo se. Klasická kempová hospoda s velkou zastřešenou verandou a bazeném se vstupem z této zahrádky. Příslibem byly čerstvé ryby i grilované dobroty, které sem tak nějak patřily a nakonec dostaly přednost. Jako předkrm jsme si objednali utopence, ke kterému nelze říci nic než slova obdivu, hlavní chod pro dva zastala žebra. Obě jídla najdete na fotografiích.

Utopenec, akorát...

A žebra pro dva.

Bohužel nejmenší riziko byl největší problém. Co se dá v létě zkazit na knedlíkách s jahodami? Navíc v sezóně? Všechno. Knedlíky (v sezóně) vytáhnete z mrazáku, ozdobíte neroz-mraženými jahodami a šlehačka byla taková zvláštní. Nerozvádějme to, naše dcera to nejedla...
Pro komplexní pohled z čepu tekly Svijany. Obsluha byla trochu nesmělá, ale vlastně příjemná. Jen to jídlo se nemusí přivalit všechno najednou, předkrm pak bývá hltán a odvážnější hosté jídlo i vracejí. :-)

Knedlíčky - prů... tam, kde byste ho nečekali.

Hotel Omnia - konec jednoho snu

Hotel Omnia byl naším nejpříjemnějším zážitkem v roce 2008. Nejen, že se na zdejší terase poprvé poměrně suverénně proháněla naše dcera za vozíčkem, ale i zdejším kuchař kombinoval krkonošskou kuchyni s lehkostí moderní restaurace. Kdeže loňské sněhy jsou, chtělo by se říct.
Nejsem si jist, ale před lety žádné meníčko. Letos jsme ho na stole měli hned. A menu se změnilo. Sice žádné romány, ale je opravdu řízek krkonošskou specialitou? Káva měla nepříjemný ocásek. Takže, Eva menu, moje maličkost paštiku, houbovou polévku a kuřecí. Paštika trochu mdlá, ale vlastně kombinace se sladkým výborná, bylinky samozřejmě v kuse. Prý jen na ozdobu. "Nejedí se," říkal číšník. Škoda, protože vevnitř by udělaly více parády. Polévka (opět ozdobena listem libečku či podobné laskominy) divná, moje podezření směřovala k práškům, což obsluha radikálně odmítla. Spokojím se tedy s konstatováním, že hub jsem si užil méně něž na boudě o pár set metrů dál. Kuřecí dobře nakořeněné, ale bohužel asi milimetr před označením "vysušené". Kaše dobrá, zeleninka na kaši dobrý nápad a dobře připravená a pak nezbytná "ozdoba".

Ryby jsme nezkoušely, servis na rovinu přiznal, že označení "čerstvé ryby" je lež. Ryby byly mražené. Proboha proč? Proč? Máme málo pstruhů? Eva byla s rostbeafem spokojená.

Svíčkové pro malou velmi dobrá. Mimochodem, děti mají svůj jídelní lístek, který si mohou vybarvit. Skvělý nápad! A herna je jen kousek od terasy, což je další výhoda.
Tragikomická tečka se jmenovala: "zákusek". Sladké překvapení v podobě zmrzliny symbolizující naši chemickou vyspělost a šlehačky, která se propadala již minutu poté, co se hřála na stole. Vrchní si však stál za svým. Jde o domácí šlehačku a zmrzlinka je báječná. To jsme netušili jakou dohru bude mít tato scéna v baru, kde jsme platili. Vrchní vítězoslavně vzal do ruky sifonovou lahev a ukazoval nám, odkud se ta šlehačka bere. Naši reakci plnou pochopení pro stav šlehačky sycené kysličníkem uhličitým moc nechápal, protože se nás vážně zeptal, zda víme o jiném způsobu, jak udělat šlehačku jinak než s bombičkou. Je určitě fajn vědět, co to je etymologie...
Závěr - z nadšení se stal lepší průměr. Obávám se, že Omnia však na průměr nehraje a spirála se roztáčí. A bohužel ne moc dobrým směrem, přesto bych se tam rád zase někdy zastavil. Bez velkých očekávání, ale zkusil bych to.

Hotel Gendorf - Vrchlabí

Hotel Gendorf mi byl doporučen mým kuličkovým bratrem a musím zpětně uznat, že to sice nebylo posezení plných humorných zážitků, ale zato s dobrou kuchyní.
Abych byl přesný, seděli jsme na zahrádce restaurace Mincovna, ale ta tak nějak k hotelu patří. Káva Lavazza mě neuráží a posezení na náměstíčku ve Vrchlabí bylo příjemným zážitkem. Protože byl všední den, nebylo překvapením meníčko, ze kterého si vybrala moje drahá polovička i Kuba. Obě jídla (filé s kaší a těstoviny tarhona se zeleninou) byly prostě fajn, chutná, dobrá. Moje maličkost experimentovala v jídelním lístku a kápla na bruschettu, což je spíš předkrm, ale v tom horku... Bruschetta byla s parmskou šunkou a byla moc dobrá. Dorazili jsme se zeleninovým salátem, který dorazil ochucený! Polévka také neměla chybu. Tedy závěr? Sem jdu příště znovu a moc rád. Konečně i to plechové hasičské autíčko bylo pěkné.

Hoffmanova bouda: Pražák si nestěžuje...

Přiznám se, že jsme trpěli nedostatkem lokálních pobídek. Před třemi lety jsem měl pocit, že kyselo a borůvkový koláč na jídelním lísku prostě být musí. Letos kyselo a koláče trochu ustoupily a možná to je tím, že sezóna borůvek teprve začínala. Museli jsme tedy někam, kde obě lokální speciality mít musí (byť jsem se obával drobné pastičky).
Hoffmanova bouda leží pár metrů nad Jánskými Lázněmi. Místo je to krásné, interiér nádherný a zahrádka prostorná. V nabídce jsme našli kyselo i zmíněný borůvkový koláč. Tak nejdřív kyselo. Kyselo je především levná hustá polívka. Takže něco, co vypadá jako zelňačka, jsou na tom masná oka a nestojí v tom lžíce není kyselo. Docela slušný popis je třeba na této adrese. Jo, a chutná to divně. Jako rozvařený kvásek. Ale s kmínem to začíná dostávat podobu velmi zajímavé speciality, kterou si zcela určitě v Hoffmanově boudě nedáte. Mohla by urazit, zatímco nakyslá polévka s houbami neurazí, jen to není kyselo. Mimochodem odvahu uvařit skutečné kyselo má málokdo. Oceňuji v "kyselu" houby...
Po kyselé polévce Eva změnila názor a objednala si jogurtové knedlíky s čerstvými jahodami a kysanou smetanou (bez výhrad).

Já riskoval ten koláč. A on přišel!

Suchý, ohřátý s nízkou vrstvou borůvek a přelitý čokoškou a s kapkou šlehačky ze spreje. Šok v očích obsluhy, když jsem jídlo vrátil, byl nefalšovaný (na účtu však ta hrůza za pade zůstala). Pozitivní dopad se dostavil, když jsem objednal (po dotazu na značku) preso, vrchní se vrátil a hlásil, že to tak úplně expresso není, že to je taková ta "směs"... Takže jsme místo umělohmotného nápoje skončili u turka. Závěrem musím podotknout, že na děti se pamatuje i tady a že interiéry fakt stojí za návštěvu. A turek taky nebyl špatnej... Mimochodem, víte, kde dělali skvostný borůvkový koláč? Nejlepší byl v chalupě Na rozcestí, ale to si musíte odšlapat. :-)

Závěrečné hodnocení

Hotel Gendorf 2+
Březka 2- 
Hotel Omnia 2-

Hotel Filip 4
Hoffmanova bouda 4-