Kleftiko a Velikonoce 2011

Už ani nevím, jakým způsobem jsem recept na jehněčí kleftiko našel (zřejmě to bylo dáno tím, že se v naší ledničce objevilo jehněčí), ale nadchnul mě. Proč? Protože jde o hrozně jednoduchou přípravu jídla, které je neuvěřitelně dobré. Posuďte sami -  základem je jehněčí a dnes už se nebojím říci, že téměř jakékoliv. Na letošní kleftiko moje drahá polovička koupila jehněčí plec a přesto, že se nejednalo o kdovíjak kvalitní kus masa, bylo nakonec úžasné. Maso je třeba zbavit všeho nejedlého, nakrájet na kostky a marinovat v olivovém oleji (2 dl), citronové šťávě (2 polévkové lžíce), sůl, pepř, česnek (asi 5 stroužků) a oregáno. Nic víc. Přes noc v chladu.

Druhý den jsme si připravili zeleninu (cibule, mrkev, hrášek, brambory, česnek) a podle zásady Ozzáka, žádné zdrobněliny, žádné kostičky. Hezky pěkně kostky, rurálně, chlapsky. :-)  

Cibule! Kostky! Ne kostičky!

Zeleninu jsem promíchal s masem a marinádou, aby se mi lépe nandávala do pečícího papíru, který se dává rovnou na rošt (ano, úklid trouby mě ještě teď čeká).

Protože jsme kleftiko již doma připravovali a protože řada receptů jiných než od Cuketky, popisuje trochu jiný postup, trochu jsme s polovinou surovin experimentovali. Některé recepty totiž doporučují maso zatáhnout na pánvi a nechat trochu změknout cibuli. Takže část šla postupně na rendlík. Pěkně prosím, jediný efekt, který konstatuji, je jen další ušpiněný kousek nádobí.  

Směs masa a zeleniny se vloží do pečícího papíru, nejlépe čtvercového půdorysu. Celé se to pak ještě obalí alobalem a dá do vyhřáté trouby - začínal jsem na 150° C, ale je to skoro zbytečně málo, klidně troubu vyhřejte na 180° a nebojte se nechat to tam pořádně dlouho. 

První "dávka" šla ven po dvou hodinách (a něco) a myslím, že byla hodně povedená. Maso pustí šťávu, ta se promíchá se zbytkem marinády, do tohoto zelenina, koření a všechno to tak úžasně voní. 

Balíčky čekají na rozbalení a vypouští do vzduchu omamné vůně. 

To uvnitř je prudce jedlé kleftiko - doporučujeme jíst rovnou z papíru. Jako z papíru na talíři....

Kleftiko připravené z nandání do sáčků z pečícího papíru - druhé kolo.

Druhá porce té dobroty se pekla už bez testování měkkosti, takže za necelé tři hodiny šlo kleftiko ven. S chlebem na tu úžasnou šťávu a velikonoční náladou. Neváhejte! :-)

Restaurant U svatého ducha, Most aneb modlitba nutná

Most je zakletý. Alespoň z hlediska gastronomie se všechny na první pohled použitelné podniky mění na místa, která se nutně spojují se slovy jako "nikdy" nebo "za dlouho". Tělem klame i restaurace "U svatého ducha".

Znáte to, pod svícnem bývá největší tma, a tak tip na víkendový nenáročný výlet logicky padl na nedaleký Most, protože nikdo z nás ještě nebyl v gotickém kostele Nanebevzetí panny Marie, který má za sebou doslova "pohnutý" osud.  V blízkosti místa (které mimochodem opravdu stojí za návštěvu, protože expozice české pozdní gotiky je úžasná) jsme narazili na restauraci U svatého ducha, do které nás nalákal server restaurace.cz. Bohužel jsme neměli tu trpělivost podívat se na webové stránky, poletující "svatý duch" by nás mohl varovat, že cosi není v pořádku...
Jídelní lístek (mimochodem na webu není platná verze) nás přesvědčoval svojí váhou a asi dvanáctistránkovým seznamem pokrmů, které samozřejmě v kuchyni umí všechny zcela bezchybně, jak nás ujistil servis. Mladý číšník vyřešil naše speciální požadavky v podobě nestudeného džusu pro dceru a poradil nám na nakonec i s výběrem. Dostal jsem doporučenou vepřovou panenku s houbovou omáčkou a rýží, žena vybrala jatýrka v pánvi (drůbeží játra, brambory, cibulka, mrkvička, pórek, tymián). Zaujala nás alsaská hovězí polévka. A nutno dodat, že do této doby bylo vše v pořádku až na drobnost spočívající v otlučeném hrnečku na čaj, který by nevšímavému hostovi mohl rozříznou ret.

Nakřápnutý hrneček byl asi jedinou drobností v jinak velmi příjemném prostředí a stoly byly vybaveny nejen plátěnými ubrousky, ale i servírovacími talíři,
Polévka byla teplá (to není hloupá poznámka, ale pochvala), nicméně chemického základu, ve kterém plavaly dva noky plněné játrovým knedlíčkem. Nápad dobrý, přece jen si to nedáte všude, nicméně barva polévky byla nepříliš přitažlivá a hlavně úplně "prázdná", veškerá zelenina, nudle, to vše bylo schováno pod hladinou, na které neplavalo vůbec nic. Škoda, ale víceméně žádná tragédie. Ta na sebe nenechala dlouho čekat...
Hlavní chod doplňoval talíř "suché" rýže, kterou si (jako vždy) vyžádala moje dcera. Ne že by trpěla nenávistí ke kečupu, ale má to tak už dlouho. Jídla bylo požehnaně, nicméně překvapení přišlo hned na začátku. Byl nám přisunut servírovací stoleček s milou a širokou nabídkou dochucovadel. No proti gustu...

Pak už jen telegraficky - rozříznutá, tedy plněná panenka byla docela dost propečená a zalitá hustou omáčkou, která byla chuťově nevýrazná, ale slibovala zážitek v podobě slušně zaplácnutého žaludku. Na krajích talíře (taky nevím proč) přesolená. Jatýrka moje drahá nedojedla, plavala ve vrstvě oleje s ostatními surovinami a to v takové, že i milovník oleje a ropného průmyslu vzal zpátečku. Rýže byla upravena do tvaru rozkošné bábovičky, nicméně byla studená a tvrdá. Kuriózní byla odpověď servisu, když jsme se ji pokusili reklamovat jako nedovařenou. Prý nešlo o rýži vařenou, ale o rýži dušenou...

Panenka byla samozřejmě doplněna nezbytným českým zlozvykem. Taková ředkvička a rajče spolu se salátem, petrželkou a pažitkou dodají každému jídlu tu správnou nadstavbu. A navíc... Je to přeci zdravé.
Na kávu nebo zákusek jsme skutečně neměli odvahu a z restaurace, kde nikdo nebyl, jsme docela rádi a rychle odešli. Celková útrata 615 Kč (mimo zmiňovaného 2x čaj, jeden juice).

Tak nevíme, ptáme se sami sebe, zda nejde o Most samotný. Před zhruba rokem jsme navštívili hrad Hněvín, který  je bezesporu dominantou města a celé oblasti, a opravdu tam jděte jen na vyhlídku. Ale to je jiný příběh - jiná recenze. A co vy? Víte o restauraci v Mostě, kde se dá bez obav najíst? Poraďte.