Český Krumlov

Spíš než ucelená recenze bude tento příspěvek spíše vzpomínkou na Český Krumlov s několika gastro poznámkami. V Českém Krumlově se o svoji propagaci (efektivně) starají tři podniky, ten čtvrtý těží z návštěvy Zdeňka Polhreicha a již klasické scénky s rozdáváním „čínského“ jídelního lístku. Tedy Šatlava, Maštal, Latrán a konečně Papa´s Living Restaurant (kde jsme nakonec vůbec nebyli). 

Zámek Český Krumlov

Šatlava je staročeská hospoda s dlouhou frontou turistů před dveřmi. Rezervace nutná. Bohužel odpověď na rezervaci mailem nám přišla až poté, co nás vrchní ubezpečil, že pro nás místo nemají a do podniku vtrhla skupina asi dvaceti trochu nervózních Asiatů (nutno přiznat, že jsem objednával docela pozdě). O kousek dál, pod informačním centrem (ve kterém nepřijímají platební karty) se nachází podobný podnik jménem Maštal se servírkou, která nás opět ubezpečovala (kolikrát jsme to už zažili), že v tomto podniku fakt umí všechno. Takže jsme sáhli po jídelním lístku, který byl prostě odpudivý (a odmítám si připustit, že to byl záměr), a zvolili jsme tesařskou krkovici a panenku na pomerančích. Dostali jsme tzv. český standard. Tedy poměrně dost masa a univerzální oblohu na prkénku. Zeleninový salát, který jsme si dali navíc, byl sice ochucen, ale to jsme poznali, až když jsme se projedli na samotný konec. Maso nebylo rozhodně špatně upraveno, krkovice byla šťavnatá, jen to dochucení bylo trochu navíc. Omáčka mdlá a cibulky to moc nezachránily. Rozhodně krenex, hořčice nebo kyselé okurky byly výraznější než cokoliv jiného a prostě to byla krkovice na grilu. Eva si pro změnu stýskala po zapečeném pomeranči, protože ten její prostě byl taky tak trochu mimo a chuť pomerančů v omáčce přerazilo chilli. Takže zážitek taky poněkud mimo.

Latrán pro mě byl výzvou. Třetí restaurace, ve které školil Z. Pohreich a kterou jsme navštívili. A rovnou přejdu k závěru – jejich domácí tiramisu je fakt úžasný zákusek, který je lehký a prostě akorát ve všech směrech. Špagety pomodoro byly také al dente a chuťově tak akorát. Samozřejmě, omáčka byla z rajčat J. Když jsme připočetli i milou obsluhu, která již 1000krát říkala své kolegyni, že má nabízet parmazán (a ona nám ho zase nenabídla), a krabici s hračkami, měli jsme vážného kandidáta na středeční oběd. Bohužel, tato volba se neukázala jako příliš šťastná...

Špagety sice byly pořád na skus. Ale jinak carbonara zcela sýru prostá? OK, neplavaly ve smetaně, což je určitě dobrá zpráva, ale bez parmazánu to prostě byly uhlířské špagety jen se slaninou a vajíčkem. A protože opakování je matka moudrosti, tak ani tentokrát nám parmazán nabídnutý nebyl. Pizza Margherita je klasika a určitě je třeba ocenit čerstvou bazalku, ale už jsme zažili určitě lepší. Dodnes vedeme decentní spor, zda na pizze byla mozzarella či nikoliv. Protože líná huba holé neštěstí, byla se drahá polovička poptat v kuchyni. Mimochodem během oběda byla přítomná i paní šéfová. Tak určitě to je mozzarella, ale prodává se v blocích, proto žádné bílé terče, tak zněla odpověď. Tak nevím, ale ptám se, jestli se nákupem průmyslové mozzarelly v Makru trochu neztratí atraktivita toho jídla (byť je to nepochybně výhodnější - levnější)… Obrázek samozřejmě přikládáme. Rozhodně se potvrdilo, že vzhled prodává. Nakonec se v prožitku připojila i relativně dlouhá doba čekání na placení a chuť na ten báječný dezert byla ta tam. Obědy prostě u Latránu moc nezvládají, příště bychom tam šli jen mimo špičku. 

Pizza, Latrán

Český Krumlov je bezpochyby kouzelné a pohádkové město. Image mu ale trochu kazí hloupé zážitky například v podobě zmrzlinářky, která odmítne natočit malou zmrzlinu, protože „to nejde“ nebo vstupné do zrcadlového bludiště, které se vybírá i od jednoletých dětí (logika na principu chodí – platí). Tak nějak nevím, ale tohle mi v pořádku nepřijde.

Na druhou stranu jsou v Krumlově místa, která vyloženě potěší. My jsme si moc odpočinuli v milé kavárně na Široké ulici, kde dělají moc dobrou fair trade kávu Puro (jejich domácí zákusky, které již od pohledu vypadaly nezapomenutelně, jsme bohužel objevili až při odchodu, ale rádi se sem na ně příště zajdeme) a poprvé v životě jsme si vypili kávu u desky koncertního půlkřídla, které tu měli jako jeden ze zajímavých koutů na sezení, a koupili si krásnou grafiku v galerii moderního umění v ulici Dlouhé. No a příště musíme zkusit Papa´s!

Hotel Merlot, Louny: Kouzelník králem

První zastávka na naší týdenní cestě je za humny, tedy v Lounech na doporučení kamaráda se nemůžeme nestavit v hotelu Merlot, jehož kuchyně by měla být vyhlášenou. Návštěva tohoto podniku je opravdu radost, byť jen obdivnou tzv. „slintající“ recenzi nečekejte.

Ale postupně. Sympatický podnik hned za městskou branou sice nedisponuje parkovištěm, ale od sídliště je jen pár kroků, takže žádná tragédie i pro cestovatele. Restaurace není nikterak velká, nám se moc líbilo její nafouknutí pomocí stolečku pro dva za oknem. Myslím, že v těchto měsících a za letních večerů skvělý nápad. Servis byl příjemný a milý, konečně v půl druhé jsme asi byli poslední obědoví hosté.

Jako obvykle jsem si vybral o kapku hůř. Olivová tapenáda s domácím chlebem byla na můj vkus málo výrazná, byť potěšila určitě víc než standardní sada předkrmů. Zmínku s velkým Z si však zasluhuje domácí, úžasná fazolová polévka, která i z fotky, myslím, dokazuje, že stála „za to“. A to píši s vědomím, že luštěniny jsou z mé strany podrobovány zevrubnějšímu zkoumání než jiné potraviny.

Neodolali jsme obědovému menu v podobě vepřového na šalvěji se šťouchaným bramborem a tresce na pečených rajčatech.  Treska ozvláštněná grilovaným citronem byla opravdu velmi chutná. Servírování jídla na úrovni. Problém byl trochu s vepřovou. Pochvalu zaslouží skvěle ochucené brambory, ale už ne maso. Bohužel vepřový plátek byl tuhý, a byť šalvěj evidentně nechyběla, samotná chuť již ano. Kdybych chtěl být ošklivý, psal bych něco o školní jídelně, ale zas tak hrozné to nebylo, jen nám to bylo trochu líto.

Ta lítost netrvala dlouho. Respektive jen do doby než obsluha přinesla domácí meruňkovou zmrzlinu a domácí meruňková zmrzlina nám dala zapomenout na všechna drobná příkoří. Ponořena do nízké hladinky ovocného sirupu dávala báječnou vyváženou chuť, která byla osvěžující a velmi plná. Zmrzlina za 55 korun nemohla nenavodit vzpomínku na pětidolarovej šejk z Pulp Fiction, ten za to taky stál… Závěrečnou kapkou byla káva, která odpovídala dosavadní úrovni, voda z vodovodu obsluhu taky nezarazila. A navíc lžičky v podobě čtvrťových not se nám prostě líbily.

Závěr? Sem se rádi vrátíme. Stačí to? Nám ano.

Penzion Bohemia, Dubí: Takový český ráj

Neleží na mezi Turnovem, Jičínem a Novou Pakou (i když ten také stojí za návštěvu), ale na kraji Dubí, na nechvalně proslulé silnici, po které před dokončením dálnice byl provoz hustý tak, že i prostitutky musely stát hustě za sebou, aby jste je v tom provozu viděli. Penzion Bohemia sice působí trochu opuštěným dojmem, což umocňují opuštěné benzínky, chodníky a opuštěná mega tržiště s tisíci sádrovými trpaslíky, ale myšlenka na jeho návštěvu by nás rozhodně neměla opustit. Jídlo, které zde nabízí šéfkuchař Zdeněk Krejčí by jedna postava ze seriálu „Jak jsem poznal vaši matku“ označila bezesporu za „legendární“.

Ale postupně. Penzion je vybaven parkovištěm s několika záludnými sloupky, které už nalakovali vlastní barvou předcházející řidiči, na kterém nebývá problém najít místo. Kolem domu projdete kolem několika kritizovaných a ne moc vkusných sošek kuchařů a usedáte v čisté, ne příliš velké restauraci, která svým vybavením nevybočuje z českého lepšího průměru. Netradiční jsou snad jen lavice a to, že většina stolů pohodlně pojme šest zákazníků. Jídelní lístek není na hodinové studium, Krejčí se drží Polreichových rad a nabízí skutečně jen dvě stránky jídel, což vůbec není na škodu.

Lákadlem k mé poslední návštěvě byl facebook, tedy publikované fotky nových jídel a ať si kdo chce co chce říká o fotkách jídel v obvyklých čínských jídelních lístcích, ono to asi trochu funguje. Těšil jsem se na filety z uzeného pstruha s bramborovým salátem (předkrm) i na vepřová líčka, která jsem ještě neochutnal. O přemlouvání rodiny nemluvím, protože skutečně nekladly odpor (ano, ženy – tedy žena a dcera). Během poledne není zrovna Penzion Bohemia prázdný podnik, takže jsme se u stolu seznámili s dalšími strávníky a na jídlo jsme také čekali o chvíli déle, než bývá obvyklé, ale v limitech tolerance pro plnou hospodu. Předkrmu se dalo vytknout jediné – byl relativně velký, takže některým může klidně nahradit hlavní jídlo. Domácí pstruh (udí se na místě, pstruzi jsou také z místních sádek) byl jemný, nepřesolený a doplněný lehkým bramborovým salátem zcela popírající definice těchto salátů z nejrůznějších prodejen či občerstvoven.

Hlavní chod bylo pokračováním příjemného začátku. Domácí žemlové knedlíčky, jejichž kvalita mi není neznámá, nezklamaly. Pravou bombou však byla vepřová líčka, která se skutečně rozpadala, když se na ně člověk jen špatně podíval. Dcera do sebe cpala kuřecí řízek doplněný hranolky, které pěkně prosím byly z brambor. No a má drahá polovička oceňovala knedlíky plněné uzeným, které preferovaly spíše maso než těsto, což bohužel také není obvyklé. Jen tu křupavou cibulku jsem musel dojíst. Na zákusek nedošlo, protože by hrozilo roztržení žaludku. Nápoje odpovídají standardům, na hodnocení piva si po jednom malém netroufnu, ale i ten Budvar mi zde moc chutnal.

Co vytknout? Nic zásadního. Restaurace je v penzionu, takže na toalety se dostáváte trochu komplikovaněji, ale nic strašného. Prostředí je čisté, obsluha milá a pan kuchař rád přijde mezi hosty. Neutratíte tu majlant – dobroty z české kuchyně pořídíte kolem 120 korun. Ve srovnání s Prahou a nabízenou kvalitou to je zadarmo. A v Teplicích je stejně docela těžké najít slušný podnik.
Zákazníků si váží, na dotazy i na facebooku odpovídají a web je aktuální. A když přijdete častěji, dostanete slevovou kartičku. Jako my! J

Prostředí - OK

Obsluha - velmi dobré

Jídlo - perfektní

P.S. Fotky dodáme později.

Web: http://penzionbohemia.eu/

Karlovarský KVIFF objev: rybí bašta "U KAPLIČKY", Tašovice

Tak tahle restaurace si zaslouží velkou pozornost a pochvalu. Vizitky má sice beznadějné, ale poměr cena výkon je naprosto luxusní. Navíc pouhých šest kilometrů od Karlových Varů to je vážná alternativa vůči všem promenádním a předraženým nabídkám. Základem jsou čerstvé suroviny, zejména ryby.

Opravdu musí mít hospoda na venkově jenom hotovky?

Restaurace je částí nenápadného rodinného domku, který od okolních odlišuje vývěsní štít a zavěšený jídelní lístek. Speciality - maso na grilu a ryby. A první šok? Halászlé. Upřímně řečeno halászlé jsem neměl léta a tu polévku miluji. A staročeská rybí polévka (se zeleninou). Eva si ji dala a konstatovali jsme, že to je recept, podle kterého děláme naši vánoční rybí polévku. Jinými slovy skvělé. Ryby tvořily skutečné součást polévky, ne jen její vůni. Koření, konzistence, barva, vůně všechno tak jak má být. A to zapomínám na předkrm. Absolvoval jsem rybí karbanátky, kterých bylo ve slibované asi desetidekové porci šest... Ty  sice mohly být trochu výraznější, ale v zásadě žádný průšvih, naopak.

Karbanátky rybí, i tu českou "oblohu" bych jim odpustil.

No, prostě na to, že jsme jeli na tatarák (ke kterému se ještě dostaneme), určitě skvostný začátek. Obsluha navíc velmi otevřeně přiznala a označila ryby, které jsou čerstvé a které nikoliv. Samozřejmě jsme si lososy a platýze odpustili, byť nám bylo řečeno, že tyto ryby jsou chlazené, ne mražené. Ale riskujte to... Hlavní chod: štika, sumec a v neposlední řadě již zmíněný tatarák. Stručně - sumec s fazolovými lusky, slaninkou a smetanou úžasný. Šťavnatý, chutný, zelenina akorát, příloha naprosto zbytná. Štika na bylinkách byl bohužel černou ovcí, ale ostře. Pan kuchař na ni zřejmě pozapomněl, takže vyrobil rybí mumii vzezření, chuti i vůně. Pražená štika, kterou ani šťouchané brambory nespasily. No, ještě, že svátek Mistra Jana byl až druhý den, jinak bych to snad přičítal pietě...
Naštěstí Petra prozřetelně obětovala valnou část  svého tataráku, který dorazil s náloží poctivých topinek. Přiznám se, že jsem poněkud nedůvěřivý k tomu, když mi někdo tatarský biftek namíchá. Přijdu o ten rituál, který mi poprvé ukázal můj strýc a to je mi líto. Nicméně v tomto případě musím udělat výjimku a přiznat, že TENHLE tatarák byl namíchaný skvěle, konzistence byla příjemná a nemohl jsem si na nic stěžovat.
Poslední tečkou byla káva, která opět velmi příjemně překvapila a doladila příjemný zážitek v podniku, který navíc přidával ten dílek domácí atmosféry, který tak moc přispěl k velké pohodě. Poměr cena a výkon - pecka.

Velké poděkování patří Petře, která nás zachránila z centra Karlových Varů, odvezla a ukázala nám tuhle oázu dobrého jídla. Děkujeme!

P.S. Na četné žádosti: nejlepší zmrzlina je točená v cukrárno kavárně v budově vřídla - smetanová. Kafe v restaurantu Černý orel rozhodně nepít!