Tarte flambée aneb alsaský koláč

Tarte flambée je štrasburskou specialitou.

Dovolím si nepouštět se do polemik, zda jde o specialitu francouzskou či německou a raději bych zůstal u krajového, tedy alsaského označení. Víc se o francouzském městě, které nabízí jako další tradiční jídlo zelí a hromadu masa asi nedá napsat. J

Recept na tarte flembee jsem našel a wikipedii, abych neexperimentoval s nějakými vylepšeními. Nicméně v receptu jsem narazil na drobný problém, který se jmenuje crème fraîche a tady pomohl experimentátor Cuketka a jeho článek jak tento smetanový základ připravit. Stručně to je 31% smetana, dvě lžíce podmáslí a pak asi den času, ve kterém probíhají potřebné chemické procesy. A za včasnou přípravu vděčím Evě.

Crème fraîche

Smetana je okořeněna muškátovým oříškem, solí a pepřem. A přidává se do ní jedna (větší) cibule na drobno nakrájená a do zlatova osmažená (do smetany ji dáváme, až vychladne). Když je tento základ na těstě, posypeme ho slaninkou opraženou do křupava, kterou zbavíme tuku (necháme po osmažení okapat).

Celý ten zázrak jsem vrznul do trouby vyhřáté na 220 a čekal (podle receptu) 4-20 minut. Indikace je, že koláč na kraji prostě lehounce zezlátne a těsto je pak křupavé. 

Podává se horké. No a ideální na to je pec na pizzu, byť vůbec nikdy a ani náhodou nesmíte říct slovo pizza a tarte flambée ve stejné hodině.

A co je asi to úplně nejpodstatnější. Myslím, že to bylo těsto. Pozor na recept na wikipedii, protože mně zbylo ještě na dvě pizzy, takže odhadněte množství na začátku. Zadělat stačí z necelého půlkila mouky. Postup – do kvásku (voda, mouka, cukr, droždí) přidat asi po půlhodině kvašení půl deci piva a půl deci a něco mléka a to celé zadělat s moukou a solí. Pivo by mělo být nejlepší domácí, ale to z čtenářů tohoto blogu umí asi tak dva lidé. J Vypracované těsto dát vykynout a po zdvojnásobení obsahu ho zadělejte znovu, pak už jen počkejte, až vykyne podruhé. Vysvětlivky, které mi dala Eva – zadělat znamená buď hodit do robota, nebo vařečkou nabírat po obvodu mísy mouku a dávat ji dohromady s tím tekutým, co máte uprostřed. A existují taková zaklínadla jako, že to těsto musí šeptat, ale přes drogy to prý neplatí… Je to komplikované. No a přiznání, že nejhorší je dát těsto ze stolu na plech, to už taky vím…

A jeden tip – těsto pořád pracuje, když ho necháte odstát na plechu třeba 15 minut a pak na něj položíte to dobré a vytáhnete včas z trouby, bude to méně křupavé a více buchtovité a to taky není špatné, nicméně já toto aplikoval jen pro druhou pizza polovinu, protože alsaský koláč má být křupavý.

Au Pont Saint Martin

P. S. Pokud byste cestovali do Štrasburku a měli hlad, rozhodně dojděte do Au Pont Saint Martin. Báječné jídlo jsem tu měl před devíti lety, a i letos to stálo za to. Milá obsluha, která doporučila i skvělé víno. Plný počet hvězdiček.

Kachnička

Karamelový krém netradičně balený

Skvěle se najíte i na protějším břehu Malé Francie. Restaurace asi s nejpříjemnějším servisem byla na protějším břehu – doporučuji kachničku a rozhodně karamelový krém v netradičním balení.





















No a na koleno jděte k Pštrosům. Červené ubrusy jsou v ceně všude. Zimní návštěvníky varuji – mezi třetí a šestou odpoledne bývá zavřeno.

P.P.S. Fotografie jídel ze Štrasburku jsou Lenky Koudelkové.

Krkonošský (nebo Podkrkonošský) zelník

Jídla z Podkrkonoší se vyznačují jednoduchostí a chutí, která nemusí vyhovovat úplně všem. Konečně můj tatínek dodnes pokládá kyselo za trest, kterému se rád vyhne konzumací čehokoliv jiného (pokud to nejsou kolínka). Budiž mu omluvou, že z Podkrkonoší nepochází, byť tam celý život žije a pracuje.

Zelník před pečením

Inspirací tohoto pečení je nepochybně odkaz Kuby Kašpara (díky, bro). Nicméně z webu jsem si nevybral nic, co bych vlastně chtěl vařit (až na tu kaši, na kterou stejně jednou dojde). Krkonošskou slinu jsme však již s Evou měli a našli jsme jinou dobrotu - zelníky.

Hotový zelník či zelníci.

Příprava je, jak jsem naznačil, primitivní. Jedno kysané zelí třeba z Křimic, půl kila hladké mouky, půl kostky sádla a pak do toho vraž jedno vejce. Z té hmoty vyrobit placku prý půl centimetru silnou byla trochu komplikace, kterou jsem zavrhl a zvolil styl "patláma, patláma". Stihl jsem si několikrát uvědomit, jak příjemnou výhodou je vyšší kuchyňská linka. Pak se hmota nařeže na čtverečky tak nějak akorát do pusy, potře vajíčkem a posype se majoránkou (sůl a pepř tam patří také). Trouba na 200, pečeme do zlatohněda a nejlepší jsou zelníky tak akorát teplé. Zmizely ještě večer. Lepší než jakékoliv sušenky. A nedietní varianta může být s kouskem uzeného nepřekonatelná. Podobné zlepšení už by mohlo nastat jen s použitím majoránky, která by byla čerstvá. Sušená by tomu moc chtěla pomoct, ale prostě jí to jde špatně.
Příště se pokusím vyhnout následujícím chybám:

Zelník upečený, na poškrábaný plech patrný. :-(

• nebudu krájet těsto na plechu protože už vím, že ho zničím (a tím se vyhnu vyčítavému pohledu své drahé polovičky),
• nebudu dávat poněkud nerozpuštěné sádlo do těsta s myšlenkou, že "už to povolí",
• a když už ho tam dám, tak tam nedám vejce, protože tak se s tím vážně blbě něco dělá.

Tolik k vlastní (ne)schopnosti přemýšlet a odvaze mé ženy, že mě občas nechá samotného v kuchyni. Ale konec by měl být optimistický - zelníky jsou chutné, jednoduché a prostě dobré jídlo. Jděte do toho.